.jpg)
Moderní nástroje sociálního bydlení pro mladé rodiny jako nepřímá podpora růstu porodnosti
Po roce 1989, kdy stát dramaticky snížil veřejnou podporu výstavby nájemních bytů a téměř vyloučil nově utvářené domácnosti z možnosti čerpat ekonomické dotace určené pouze pro bydlící domácnosti (regulace nájemného, zvýhodněná privatizace obecních bytů, státní krytí zvýšených úroků ze „starých“ úvěrů poskytnuté vlastníkům domů a družstevníkům), dosáhl problém dostupnosti stabilního nájemního bydlení pro mladé domácnosti ve srovnání s vyspělými zeměmi mnohem hlubších rozměrů. Nově utvářené mladé domácnosti se, na rozdíl od již bydlících domácností rozsáhle chráněných transformační bytovou politikou, octly často v tržním prostředí s velmi slabou ochranou; toto tržní prostředí bylo navíc poznamenané neefektivitami.
Přes vysokou závažnost byla tomuto problému věnována relativně malá pozornost, což bylo pravděpodobně dáno slabou schopností mobilizace mladé generace pro prosazení svých zájmů, větší ochotou nést oběti za změnu totalitního politického režimu, ale také přežitím kulturních vzorců výpomoci širší rodiny při zajišťování bydlení části mladých lidí - transferem či dědictvím ‚privilegií‘, převodem užitku z ekonomických dotací na potomky. Mezigenerační výměna ‚privilegií‘ se však netýkala všech a bude v budoucnu pravděpodobně klesat na intenzitě. Důvodem je jednak snižování ekonomických dotací (například deregulace nájemného), ale zejména skutečnost, že zatímco stávající populace seniorů získává z průběžného systému důchodového pojištění relativně solidní příjem, budoucí generace se budou muset spolehnout daleko více na kapitalizaci svého majetku v důchodovém věku. Vlastnické bydlení se tak často stane formou penzijního pojištění a nebude tak moci být předmětem mezigenerační výměny.
Po roce 1990 se objevovala empirickým výzkumem často ne zcela podložená tvrzení o tom, že výrazné snížení dostupnosti bydlení pro mladé domácnosti je jednou z hlavních příčin radikální proměny reprodukčního chování mladé generace – prudkého snížení porodnosti. Nejnovější empirické analýzy souvislostí mezi dostupností bydlení a reprodukčním chováním mladé generace v jednotlivých okresech České republiky na datech pocházejících z období kolem roku 2001 ukázaly, že regionální rozdíly v porodnosti jsou obecně podstatně menší než regionální rozdíly v dostupnosti bydlení – mladí lidé tak rozhodují o počtu svých dětí do jisté míry „navzdory“ vnějším podmínkám, které pro zakládání rodin mají. Souvislost mezi dostupností bydlení a reprodukčním chováním však přesto existuje – dle výsledků analýz problémy s dostupností bydlení v regionech s vysokými cenami bytů ovlivňují spíše časování narození dětí než jejich celkový počet. Problémy s dostupností bydlení tak, i když spíše nepřímo, přispívají ke snižování porodnosti; empirické analýzy však nepotvrzují, že by se jednalo o dominantní faktor.
Problém však není možné marginalizovat. Nízká porodnost může mít totiž fatální důsledky pro ekonomický rozvoj a sociální soudržnost celé společnosti, jako například rozklad sociálního systému, zpomalení dlouhodobého ekonomického růstu, sestupná dráha společenského vývoje, nedostatek inovací a flexibility. Demografická data přitom dokládají, že Česká republika zůstává v úrovni porodnosti i úhrnné plodnosti i přes uměle proklamovaný baby boom posledních několika let na chvostu Evropské unie a reálně jí hrozí rychlé stárnutí populace, rozklad sociálního systému a zpomalení dlouhodobého ekonomického růstu.
Vytvořilo